Rozprávky o životě

Tento pátek je pro mne neobyčejný. Proč? Nejdu do hospody. Možná je to k pousmání, nebo k politování, ale je to tak. Vzhledem k tomu, že si potřebuji odpočinout, rozhodl jsem se pro alternativní program.
Odpoledne jsem nakoupil balení sýrového popcornu a 2 litry Kofoly, kterou jsem dal chladit. A pak, po zbytek odpoledne jsem se jal hledat videokazety se záznamy her Divadla Járy Cimrmana. Dnes mne tak čeká trojboj v podobě Záskoku, Hospody na mítince a Vyšetřování ztráty třídní knihy. Zatím mám za sebou Záskok a začínám uvažovat nad tím, že si takovéhle pátky dopřeji častěji. Jen toho kofeinu si budu muset napříště opatřit o něco víc.

Už na mne čeká 6 dílů Hellraisera...

Tak jsem se po poměrně klidně prožitých 3 měsících opět dostal do Brna. Změn bylo víc než dost, ale jedna je více než nepříjemná. Bydlíme v paneláku, resp. panelákovém bytu. Což je pro člověka zhýčkaného rodinným domkem docela změna. Jeden by si i zvyknul na menší, nebo průchozí pokoje (ano, já bydlím v průchozím, který sloužil jako obývací), ale ty stěny... Nechápu, z čeho se v té kouzelné předrevoluční době vyráběly panely, ze kterých se posléze dávaly dohromady tyhle byty, ale beton to nemůže být. Hlukové izolační schopnosti jsou, stručně řečeno, žádné. A tak se mi dostává toho pochybného potěšení zjišťovat, na jakou zkurvenou estrádu nebo seriál se dívají sousedé pod námi, nebo o patro výš. Inu, nejvyšší čas zjistit, jak se jim bude líbit německý industrial. Absenci zahrady jsem nějak oželel, to zas není takový problém. Zahrada pro mne stejně znamenala jen pomocné manuální práce s pochybným užitkem. Co ale ještě stojí za zmínku je výhled. Z jedné strany koukáme na lom. Z druhé a třetí na další paneláky a výhled na čtvrtou stranu nemáme. No, co se dá dělat. Alespoň, že pan majitel je sympatický a inteligentní člověk ochoten naslouchat našim požadavkům a byt nově vybavil, vymaloval a položil nové koberce. Třikrát hurá mu!

Jinak zážitků z Brna je docela dost (to je mimochodem důvod skromnějších aktualizací. K netu jsem se tam ještě nedostal).
Třebas čekání ve frontě na šalinkartu (cca hodina a půl), kdy bych chtěl poděkovat za zpříjemnění jedné slečně z FF/PrF. Pánvička Forever!! Mimochodem, slyšel jsem, že některé dámy za přepážkami jsou takové brněnské nacionalistky, že odmítají vydávat tramvajenky, ale člověk si musí zažádat jen a pouze o šalinkartu. Waau.

Jinak doufám, že se příští týden podaří setkání SS ČAS (alternativa ke Klubu přátel dobré pohody) a dohodne se pasování a setkání na hradě.

P.S.: V sobotu se jede na Nicka Cavea!!!!

Odpovězme si otázkou…..Do kolika let je normální se koukat na večerníčky a jezdit na pouť?

Včera a předevčírem jsem absolvoval obojí a nedá se to srovnat. Zatímco pouť (ve Světlé nad Sázavou) byla sama o sobě nudná a úroveň tam zvedala společnost, se kterou jsem tam byl, tak večerníček stál za to.

Ono vůbec poutě jsou nějak do kytiček. Kam se poděly "řetízáče", "zvonkohry"? Starou dobrou centrifugu už jsem taky drahně dlouho neviděl. A abych obětoval v průměru 40Kč za 3 minuty, to už se mi zdá krapítek přemrštěné. Samozřejmě, kdo se chce levně obléct, má na pouti jedinečnou možnost. Většina jich stejně vypadá jako summit asijských států a "kožené" bundy za šesetpade nejsou výjimkou. To pak u takových stánků vidíte postarší páry, kde si manželka vybírá bundu (pokud možno nějakou volnější, aby se zakryla postava) a muž se pak hrne ke "koženým" vestám, by si zahrál na kovboje a zdrsnil si image. Ach jo.
Druhou skupinou, která si pouť užívala byla mládež kolem sedmnácti let . Sice měla většina z nich v rukou pet flašky s burčákem, nebo platový kelímek s pivem, ale to snad jejich dobrou náladu nemohlo ovlivnit. Kvůli pití se přece na pouť nechodí….

Co se týče druhého tématu uvedeného v nadpisu. Tak večerníčky jsou cool. Sice ne ty novější (jediný novější, který je fajn je Edudant a Francimor), ale právě naopak. Když se vám dostanou do rukou takové perly, jako je Bob a Bobek, Pat a Mat, Štaflík a Špagetka a můj černý kůň Rybář Holátko, tak máte o zábavu postaráno na celý den. Proč už se dnes vyrábí jen nějaké pokusy o život v přírodě (všichni ti Vydrýsci a medvíďata), nebo nepřirozené roztomilé pohádkové příběhy? Proč se muselo rezignovat na stylizované násilí v příbězích červíka Pepíka a agresivní slepice? A dívají se dnešní malé děti vůbec na večerníčky? Zaplaťpánbůh za známé, kteří vědí, kde co najít a komu si říct.

A co vy? Měli jste/máte nějaký oblíbený večerníček?

P.S.: málem jsem zapomněl na Zvířátka pana Krbce

Dětská přání se mají plnit. A když jim je neplní rodiče, musejí se dítka přičinit sama. I já měl několik takových přání, Pomineme touhu být kosmonautem, to je dnes už téměř utopie, ale už od dětství jsem chtěl meč. Rodičové to nesli nelibě a celkem logicky a oprávněně se ptali, cože s ním vlastně zamýšlím. Co jsem jim měl říct? No…a tak jsem si jednou z čundru přivezl meč. Jednoruční. Hezký. Funkční. A celkem pohodlně plní funkci dekorace v mém pokoji. Ale splnil jsem si sen a to je pro mne důležité. Ty dva tisíce jsou vedlejší a opravdu sem jich nelitoval.

Ale teď šup k podstatě dnešního příspěvku. Snad každý student měl občas chvíli, kdy školu přímo….neměl rád. A v tu chvíli by ji nejraději zbořil, vyhodil do vzduchu….a nebo právě podpálil. Dnes se mi k tomu naskytla ideální příležitost. Jak leckterý obyvatel H.B. ví, bourá se část základní školy Konečná (dříve ZŠ Žižkov), do které jsem jako malé uťáplé školáče chodil. A na místě zbouraniště se vytvořila hromada suti a prken. A co nenapadlo tatínka? Naběhnout na ta prkna, naházet je do přívěsu za auto a navézt domů k pozdějšímu zpracování. Takto jsme se otočili asi třikrát, než rodič usoudil, že by to mohlo stačit. Takže teď máme před domem olbřímí hromadu prken, která dříve bývala školními zdmi. A ještě dnes jsem provedl obřadní spálení několika prken. Pocit to byl zajímavý. Mírně uspokojující. Prkénka vesele blafala až zůstala jen trocha zdraví škodlivého azbestu, kvůli kterému se škola upravuje. Už se těším, až bude zima, protože se budu moci chlubit tím, že topím mojí bývalou základní školou.

Podle mne jeden z nejhorších druhů lidí. Uvedu modelový příklad z osobní zkušenosti…..budeme jí říkat třebas M. Známe se cca 8 let, prodělali jsem spolu pár let na gymplu, absolvovali pár úžasných akcí a taneční. Prostě osoba o které jsem si myslel, že jsem kamarádi. Pak jsem odešel studovat do Brna a náhoda tomu chtěla, že M taky. Bezva, říkal jsem si…bude čas, zajdem občas na kafe…nebo do hospody.

A ejhle….hovno Majere, hovno máš.

Za semestr jsme si byli sednout snad dvakrát + asi jedno náhodné setkání….to vychází na jedno setkání na měsíc. To je poměrně slabý. Prý že nemá čas. Jedna z nejpitomějších výmluv, které existují. Pokud někoho chci vidět, tak si čas nejdu, a pokud nejsem schopen si za měsíc vyšetřit alespoň dvě, nebo tři hodiny, tak je čas se nad sebou zamyslet. Bohužel je to osoba, od které jsem to nečekal a od které to hodně zamrzí.

Bohužel takových lidí je víc…třebas takové to třídní plkání...(konverzace typu: "Jak se máš"? "Už máš zkoušky?" "Co piješ?") Když mne to nezajímá, tak se kurva neptám a dám pokoj....

Tohle celé pak souvisí s mojí osobní definicí kamaráda. Mám dost dobrých známých, ale jen malé množství kamarádů (a není to důsledek mojí povahyJ).

Btw: Příště bude zas něco úchylně neseriózního…..

Proč si to nepřiznat, snažím se sebevzdělávat. A nejsnazší cesta k tomuto cíli vede skrze knihovnu. Bohužel, co začal školní rok, již tam není zdaleka tak klidné prostředí, jako o prázdninách.

O prázdninách, kdy byla většina těch malých, odporných skřetů, které dětmi mohou nazvat jen jejich tolerantní rodiče, někde rozlítaná, byl v knihovně klid. Byl jsem zvyklý na to, že jsem se posadil ke stolu v zadní části knihovny a nerušeně si mohl třebas hodinu a půl číst. Jediné vyrušení pak představoval důchodce, který si chodil přečíst Blesk a prach, usazující se na mých ramenou. Bohužel, idyla trvala jen dva měsíce. Nyní, ve chvíli, kdy těm malým intelektuálním mrzáčkům skončí vyučování (a je jedno, jestli na základní, nebo střední škole), tak se nahrnou do knihovny a zaplní ji svým hlasitým hovorem o tom, co která "úča" o vyučování provedla, co komu zabavila, nebo koho z čeho tasila. Nečiní jim problém si skupinově půjčit několik čísel pánského magazínu, přisednout si k mému, do té chvíle klidnému, stolečku a fotky spoře oděných slečen si ofocovat mobilním telefonem. Co já jsem komu v minulém životě provedl je mi záhadou…
O chování dnešní mládeže se teď nechci rozepisovat….to by bylo na delší psaní (do kterého se mi teď stejně nechce), ale tohle mne opravdu sere.
Mimochodem…současný trend dívčího oblékání do knihoven je opravdu….zajímavý (já alespoň využívám mobilní fotoaparát k něčemu kreativnějšímu)

Poslední perličkou pak byla knihovnice, která mi podával výpis toho, co mám půjčeno. Je pravda, že je to docela zajímavá směska, ale ten pohled "Co je to za exota" jsem si nezasloužil….Pro posouzení přikládám seznam mnou půjčených knih.

Neil Gaiman - kouř a zrcadla

Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla

William Gibson - Neuromancer

Platón - Symposion, Ústava

Vladimír Goněc - Od "malé Evropy" k "velké Evropě"

Nietzsche - Tak pravil Zarathustra

Zdeňka Hledíková - Dějiny správy v Českých zemích

Alan Moore - Strážci

Varování: tento text bude opět, alespoň částečně, o vaření

Jako většina z nás mám dvě babičky. A občas u nich i obědvám/večeřím/zbavuji spíž přebytečných sladkostí. A o tomto víkendu jsem pozoroval jejich postup při vaření a vztah k jídlu všeobecně. Babička X, u které jsem obědval v sobotu se snaží žít zdravě. Potud vše v pořádku. Bohužel má tendence svoje zmatené názory vnucovat i ostatním členům rodiny, čímž občas nepokrytě trpíme. Stalo se i v sobotu, kdy nás oblažila svými, zaručeně masovými, karbanátky s trochou brokolice pro chuť. Ta v nich byla určitě. Všude. Maso jsem hledal důkladně, dokonce jsem vyzval sestřičku k soutěži "Najdi flaksu", ale bohužel. Ani stopa po něčem, co by alespoň připomínalo maso. Jako příloha přesně rozpočítané brambory, nedejbože, kdyby si chtěl někdo přidat přílohu (i když byla z celého oběda nejlepší).
V neděli jsme si šli spravit chuť k babičce Y. Už na schodech nás do nosu praštil pach rozpáleného tuku a masa. Od babičky se nám dostalo informace, že budou řízky a šťouchané brambory (které jsem obstaral já) a ať se posadíme ke stolu, že se bude jíst. Po nudlové polévce, přišel slibovaný řízek. Naložil jsem si porci brambor (mimochodem výborné) a podal talíř babičce. Ten se vrátil s řízkem. Přiznám se, že teakového macka jsem snad ještě neviděl. Tuto neděli se mi stalo poprvé v životě, že porce masa byla větší než porce brambor. Maso se válelo na půlce talíře a za neosmaženého stavu měl ten kus snad půl kila. Zkrátka a dobře, po dlouhé době se mi stalo, že jsem nemohl něco dojíst a zbaběle jsem prchnul od stolu na pohovku, kde jsem hodinu spokojeně trávil a rozjímal (rozuměj pospával).

Bohužel, dnes následoval návrat do kruté reality, kdy jsem si v práci urobil čínské nudle z pytlíku a vzpomínal na neděli. Mám rád nezdravý způsob života…

Nápad na tento příspěvek jsem dostal ve chvíli, kdy jsme si dnes na oddělení vařili smaženici z hub, které jsme našli včera. Dívky se sebejistě a cílevědomě pohybovaly kolem vařiče a já profesionálně očumoval, jak se houby stávají menšími a ještě jedlejšími. Pak ovšem přišel zádrhel a byl jsem požádán o, prý, maličkost. Dostal jsem do ruky vařečku a abych míchal. V tu chvíli jsem začal panikařit. Jak rychle? Jak do hloubky? Mám to nějak obracet, nebo bude stačit obyčejný krouživý pohyb po obvodu hrnce? A protože moje nejistota byla asi docela očividná, tak si dotyčná smaženici raději domíchala sama. Smaženice se samozřejmě povedla (což by za mého přispění tak samozřejmé nebylo) a já mohl alespoň umýt nádobí.
Ale otázka vaření zůstala nadále aktuální. Má umět muž/kluk vařit? Pokud ano, od jakého věku? Nerad bych tady rozpoutával nějaký genderový flame, ale pořád mi to připadá tak trochu jako ženská/dívčí záležitost (stejně vím, že za tuhle větu budu pranýřován).
Já osobně jsem skončil u chleba obalovaného ve vajíčku, toastů, a masa na grilu (čemuž neříkám vaření). Neznám žádného kluka ve svém okolí, který by se aktivně věnoval vaření, případně s ním pomáhal mamince (kromě škrábání brambor, ale o tom jiná…).
Možná je to tím, že jsem nikdy okolnostmi nebyl donucen k tomu, abych si uvařil. Ve chvíli, kdy jsem jako student v cizím městě zásoben jídlem od maminky (první 2 dny) a stravenkami (strava na další tři dny), tak si poradím i bez nějakých kulinářských experimentů. Proč bych si musel vařit, když je kolem mne spousta supermarketů a restaurací, kdy to první mne zásobí mraženými polotovary a to druhé teplým hotovým jídlem a pivem?
Ale co když, nedejbože, stravenky nebudou a maminka onemocní a nebude moci vařit? To pak budu baštit celý týden mraženou pizzu za dvacku, nebo dršťkovou polévku a guláš v hospodě? Proto jsem si dal takové menší předsevzetí ("menší" znamená, že se nestane nic, když ho poruším), že se o tomto semestru pokusím naučit alespoň něco uvařit. Třeba nějakou polévku. Nebo karbanátky. Prostě něco, kde se dá i něco zkazit.

Pod článkem najdete menší anketku…

1) Metodou pokus - omyl jsem zjistil, že gin se ve velkém pít nedá

2) Hovězí steak je fajn, ale americké brambory jsou k němu lepší než hranolky

3) Je "sázené vejce" a "volské oko" to samé?

4) Budu muset začít pít víc druhů piva. Pokud celý rok pije člověk Rebel a pak si dá 8 "Plzní", tak to není úplně košer zážitek pro žaludek/ledviny/játra/hlavu druhý den

5) Jak jsem se k sakru dostal domů? Pamatuji si jen východ od Palánů a pak už jsem debatoval s kamarádkou na Žižkově….kam se u všech čertů poděly ty 2 kilometry?!

6) Statusy. Pokud máte ICQ, tak si do nich něco pište. Prakticky všecko je zajímavější než "user is currently N/A" Trocha invence ještě nikoho nezabila. (no, tak zabila, ale to jsou jen ojedinělé případy)

7) Proč jsem ještě nevyhodil ty troje stejný saka ze sekáče, které mi už asi rok a půl leží na dně skříně?

8) V práci je fajn, ale jsem neskutečné rád, že mám dneska dovolenou….zbytkový alkohol je docela svinstvo

9) Nejlepší je ten díl, kdy Černá Zmije zabije Červeného Bedrníka!

10) Potápěči by se neměli věnovat servírování jídel před desátou hodinou večerní.

Zas***é, zpi***é, zam****é, zku****é houby. Tři dny za sebou byli moji drazí rodičové na houbách a po tři dny se jim nebývale dařilo. Během tří dnů se domů dostalo celkem 8 košíků hub, které se musí nějak zpracovat. A ptáte se kdože je očišťoval, krájel a skládal třebas na sušení? Odpověď je nasnadě, byl jsem to já s vydatnou pomocí sestřičky. Může se mně potom někdo divit, že se mi ohoubách dokonce i zdá? A nejsou to sny nijak příjemné…
Někdo kdysi řekl, že houby by mohly fungovat jako náhražka masa. Blbost. Zatímco maso si dokážu představit k 5 obědům ze sedmi, o houbách to samé prohlásit nemohu. Stejně tak jsou mi cizí názory páně Smotlachy, který houby dělí na 3 druhy: 1)houby jedlé výborné 2) houby jedlé 3)houby jedlé, ale dosud jsme u nich nenašli způsob, jak je jedle upravit. Nejedlé houby prostě nezná….Představa jak nějakým alchymistickým způsobem upravuji muchomůrku zelenou, aby se dala alespoň pozřít je mi odporná.
Celý náš dům je v současnosti cítit houbami. Takové o těžké, intenzivní, všudypřítomné a všeprostupující aroma, kterého se nemůžete zbavit a které cítíte, kamkoliv se pohnete. Dokonce i venku máte pocit, že máte v podpaží hříbek (nemám…několikrát jsem se pro jistotu kontroloval). Copak tohle nikdy neskončí? Houby už zabírají v domě víc místa, než já se sestrou dohromady a dá se čekat, že při současném počasí to může ještě chvíli pokračovat. Existuje něco, jako Liga proti houbám? Pokud ano, rád se přihlásím.